Absolute happiness
Původně jsem přemýšlela, že budu psát o něčem úplně jiném! O soužití, sžívání a tak celkově o sobě...dneska mi to ale nedá a musím psát o někom úplně jiném.
Během včerejšího dne jsem se stala dvakrát tetou, od dvou maminek. Začnu tím, že obě dětičky se mají čile k světu, jsou to nádherné uzlíčky a já se nemůžu dočkat, až si je budu moct pochovat, pomazlit se, potulit.
Včerejší dávku dojetí jsem už trochu utišila (tedy alespoň do doby, než přijde další nálož fotek) a já tak měla čas přemýšlet. Nebudu to nijak zakrývat, primárně mě na myšlenku Proč tady jsme a co v životě máme, přivedl kamarád...a já si vlastně uvědomila, že je fajn, mít toho druhého, někoho, kdo vedle vás stojí, miluje vás...ale to, co zůstane po vás, ve vašich dětech, vám už nikdo nevezme.
Když jsem tak nad tím vším uvažovala, co v životě máme a za čím se v životě honíme?
Proč nám tolik záleží na tom AŽ.
Neustále totiž kolem sebe slýchávám... AŽ BUDU KRÁSNĚJŠÍ, ŠTÍHLEJŠÍ, BOHATŠÍ, DOSPĚLEJŠ, ROZUMĚJŠÍ....
Uznávám, že všechno výše zmíněné je určitě pravdivé...ale taky trochu relativní. A sposuta z nás prostě některé věci odsouvá a odsouvá....až nakonec přijdou na to, že jim tak trochu "ujel vlak"- i když, každý jsem individuál...a rozhodně by nás nikdo do ničeho neměl tlačit.
Takže-
Až budete krásnější...proč si neuvědomujeme, že jsme krásné, tady a teď, takové, jaké jsme..proč chceme být někým "jiným"?
Až budu štíhlejší, koupím si....to jsem sama ze svých úst slýchávala hodně často, a postupem času jsem přišla na to, že je to úplně jedno! Cítím se v tom dobře? Tak si to prostě koupím...a neřeším, že teď zrovna potřebuju vel. 42...
Až budu bohatší...dospělejší, rozumější....pořídím si dítě.
AHA! Nějak mám pocit, že lidé si v dnešní době neumí vážit daru, který dostanou. Neumíme se uskrovnit proto, aby k nám mohl přijít někdo další, neumíme vyjít z těch svých "telecích" let a uvědomit si, že jsem dospělí, máme stabilní zázemí a jsem rozumní, protože máme práci, máme kde bydlet, máme partnera, se kterým to dítě "jednou" chceme...jenže pak, pak přijde ten zlom, kdy si uvědomíme, že vlastně ač máme úplně všechno, nemáme ve výsledku nic...a nic po nás s takovou nezbyde...A já bych strašně chtěla, abych na to, co po mně zbyde, mohla být pyšná.
Těm kolem mě se to už úspěšně daří! A já doufám, že jednou budu moct říct i sama za sebe, že to, co tady zůstalo, zůstalo dobře odvedené! Ať už je to práce, dítě nebo dům, který postavíme...
Jedno ale vím určitě! Chci z TOHO, ale primárně SAMA ZE SEBE mít dobrý pocit a říct si, že jsem to zvládla! ŽE JSME TO ZVLÁDLI!
P.S. Nikdy se nenechte do ničeho tlačit a řiďte se sami sebou...chvíli srdcem a chvíli rozumem...ale nikdy ne ostatníma a už vůbec ne tlakem společnosti!
Krásný večer všem :)
Během včerejšího dne jsem se stala dvakrát tetou, od dvou maminek. Začnu tím, že obě dětičky se mají čile k světu, jsou to nádherné uzlíčky a já se nemůžu dočkat, až si je budu moct pochovat, pomazlit se, potulit.
Včerejší dávku dojetí jsem už trochu utišila (tedy alespoň do doby, než přijde další nálož fotek) a já tak měla čas přemýšlet. Nebudu to nijak zakrývat, primárně mě na myšlenku Proč tady jsme a co v životě máme, přivedl kamarád...a já si vlastně uvědomila, že je fajn, mít toho druhého, někoho, kdo vedle vás stojí, miluje vás...ale to, co zůstane po vás, ve vašich dětech, vám už nikdo nevezme.
Když jsem tak nad tím vším uvažovala, co v životě máme a za čím se v životě honíme?
Proč nám tolik záleží na tom AŽ.
Neustále totiž kolem sebe slýchávám... AŽ BUDU KRÁSNĚJŠÍ, ŠTÍHLEJŠÍ, BOHATŠÍ, DOSPĚLEJŠ, ROZUMĚJŠÍ....
Uznávám, že všechno výše zmíněné je určitě pravdivé...ale taky trochu relativní. A sposuta z nás prostě některé věci odsouvá a odsouvá....až nakonec přijdou na to, že jim tak trochu "ujel vlak"- i když, každý jsem individuál...a rozhodně by nás nikdo do ničeho neměl tlačit.
Takže-
Až budete krásnější...proč si neuvědomujeme, že jsme krásné, tady a teď, takové, jaké jsme..proč chceme být někým "jiným"?
Až budu štíhlejší, koupím si....to jsem sama ze svých úst slýchávala hodně často, a postupem času jsem přišla na to, že je to úplně jedno! Cítím se v tom dobře? Tak si to prostě koupím...a neřeším, že teď zrovna potřebuju vel. 42...
Až budu bohatší...dospělejší, rozumější....pořídím si dítě.
AHA! Nějak mám pocit, že lidé si v dnešní době neumí vážit daru, který dostanou. Neumíme se uskrovnit proto, aby k nám mohl přijít někdo další, neumíme vyjít z těch svých "telecích" let a uvědomit si, že jsem dospělí, máme stabilní zázemí a jsem rozumní, protože máme práci, máme kde bydlet, máme partnera, se kterým to dítě "jednou" chceme...jenže pak, pak přijde ten zlom, kdy si uvědomíme, že vlastně ač máme úplně všechno, nemáme ve výsledku nic...a nic po nás s takovou nezbyde...A já bych strašně chtěla, abych na to, co po mně zbyde, mohla být pyšná.
Těm kolem mě se to už úspěšně daří! A já doufám, že jednou budu moct říct i sama za sebe, že to, co tady zůstalo, zůstalo dobře odvedené! Ať už je to práce, dítě nebo dům, který postavíme...
Jedno ale vím určitě! Chci z TOHO, ale primárně SAMA ZE SEBE mít dobrý pocit a říct si, že jsem to zvládla! ŽE JSME TO ZVLÁDLI!
P.S. Nikdy se nenechte do ničeho tlačit a řiďte se sami sebou...chvíli srdcem a chvíli rozumem...ale nikdy ne ostatníma a už vůbec ne tlakem společnosti!
Krásný večer všem :)
Komentáře
Okomentovat