Jak jsme se seznamovali, aneb story pokračuje :)
...to all opportunities what life brings to you.
Aneb vyprávění o prodloužených víkendech a poznání rodičů - o trochu dříve, než jsme oba dva čekali.
Když mi pan B. asi před měsícem a půl volal, že vymyslel plán na náš první prodloužený víkend, tak si asi neuvědomil, jakou váhu bude jeden takový plán mít.
Nepřišlo totiž pozvání na romantiku ve dvou, někde v zapadlé chajdaloupce, ani víkend v některé z evropských metropolí a vlastně ani ne v některém z českých měst a městeček, ale rovnou pozvání k rodičům.
Věřte nebo ne, po měsíci a něco vztahu to dokáže i ty nejotrlejší překvapit (jako ne, že bych nepoznala rodiče svého ex už na 2hém rande, ale o téhle veselé příhodě zase až někdy jindy). Pan B. si tehdy podle mě vůbec neuvědomil, co takové jedno pozvání rozpoutá a co to vlastně znamená.
Jistě, není nám už 15, abysme museli náš vztah tutlat a tajně se scházet ve chvílích, kdy nás nikdo nikde nemůže načapat a není nám už ani 18, abysme s tímhle představováním museli otálet o trochu déle, než by se mělo, ale i tak :) člověk vždycky bude aspoň trochu nervózní, možná vlastně i o trochu více ( to proto, že mi už není těch 18 a přeci jen se stydím více, než tehdy).
A tak, když nadešel den D a já se s kytkou v ruce a flaškou slivovice na zádech vydala směr Podkrkonoší. Když jsme vysedali z auta a já se lehce rozklepaná upravovala, abych přeci jen udělala trochu dojem, zjistili jsme, že rodiče nejsou doma. Uf, představení se může o kousek odložit a já se třeba trochu oklepu. A ono JO, samotné potřepání rukou už nebylo tak nervózní a já poznala milé a vstřícné chování severočechů :) a mohla si tak naplno užívat víkend. Nutno podotknout, že víkend to byl náročný, ale nádherný.
Hned první den mě čekala zátěžová zkouška v podobě výšlapu na Sněžku a 24 plánovaných km (těch bylo nakonec 33 km). Obstála jsem bez vážnějších zranění, fňukala jsem snad jen chvíli a úsměv mě neopouštěl ani ve chvíli, kdy se už začalo stmívat a před náma bylo ještě pár km k autu. Juchů! Do cíle jsme dorazili lehce za tmy, ale já mám aspoň historku: "Jak mi pan B. sliboval...a já to zvládla a ještě dala něco navíc." A za odměnu dostala od jeho mámy výborné Krkonošské kyselo a koláč od dědečka- myslím, že jsem si vybrala dobře...
Ale abych ho tady jen nepomlouvala. Na další den nám vymyslel doslova oddechovku v podobě Českého ráje a nenáročné túry. Těch 15 km mi v tu chvíli přišlo jako nic...a já se doslova vnášela stěstím a zamilovaností. A když jsem se ten večer prošla s mou drahou polovičkou po vršcích vesnice při zapadajícím sluníčku, nedalo se tomu dnu naprosto nic vytknout.
No a neděli? Té už tuplem ne. Prostě víkend, jak se patří.
Jo- a na nohu jsem si sedla několikrát a myslím, že to rodičům nikterak nevadilo :)
Sama si teď říkám, čeho, že jsem se vlastně bála?
Z víkendu jsem si neodvážela jen pár kilo čerstvé zeleniny, kupu špinavého prádla a muže po boku, ale i nádjerný pocit a znovunačerpanou energii, která mi mnohdy v Praze dochází.
A víkend u nás?
Ten začal, pravda trochu netradičním seznámením v pátek, kdy jsme sice plánovali příjzd už na půl 8 večer, ale nakonec se to tak trochu nevydařilo a my tak domů dojeli až kolem čtvrt na 11...no, nedá se svítit.
Hned další den jsme vyrazili na Pulčiny, ale vzali jsme to čistě vycházkově, abysme potom večer neusínali v divadle. Pan B. tak poznal nejen moji vísku, ale i mé rodné milované město Zlín (a s ním i moji babičku- nelekl se a ťuk ťuk, neutekl ani po téhle zkoušce, je to držák co vám budu říkat a asi mě má opravdicky rád).
No a v neděli, to na něj krom výborného obědu od mámy čekalo i představení mojí nej a jejího (snad už brzy) nastávajícího. OK, asi zjistil, že bowling nebude mojí nejsilnější parketou a že když jsem s nejlepší kamarádkou, tak jsme schopné zdrbnout všechny a všechno...no a já zase zjistila, že, well, jména se mu občas pletou. A tak, (snad pa B.odpustí) jsem zjistila že Zuzka a Lucka k sobě mají prostě hodně blízko...
O tom, co jsme dělali už víte....a o tom, jak moc jsme potřebovali oba tyhle prodloužený víkendy, asi taky...
Bylo to perfektní, ale s ním, s ním by bylo perfektní skoro cokoliv. Přišla jsem totiž na to, že ať mě tahá do kopců a já v tu chvíli mám pocit, že vypustím duši nebo mi oznamuje, že si spletl cestu...a těch km bude více nebo mě před babičkou nebrání a naopak jí přizvukuje a nebo že nám prostě ujede spoj, který nás měl doručit na určitý čas do cílového bodu, že jsem s NÍM prostě šťastná! Bez ohledu na věc a na danou situaci. A ano, i když mi řekne Zuzko, čímž si u mě zajistí nemalé množství poznámek na téma: PAMATOVÁNÍ SI JMÉNA SOUČASNÉ PŘÍTELKYNĚ.
Ale jak říká jedna reklama: "Když ho milujete, není co řešit..." A já ho asi miluju....
Nepřišlo totiž pozvání na romantiku ve dvou, někde v zapadlé chajdaloupce, ani víkend v některé z evropských metropolí a vlastně ani ne v některém z českých měst a městeček, ale rovnou pozvání k rodičům.
Věřte nebo ne, po měsíci a něco vztahu to dokáže i ty nejotrlejší překvapit (jako ne, že bych nepoznala rodiče svého ex už na 2hém rande, ale o téhle veselé příhodě zase až někdy jindy). Pan B. si tehdy podle mě vůbec neuvědomil, co takové jedno pozvání rozpoutá a co to vlastně znamená.
Jistě, není nám už 15, abysme museli náš vztah tutlat a tajně se scházet ve chvílích, kdy nás nikdo nikde nemůže načapat a není nám už ani 18, abysme s tímhle představováním museli otálet o trochu déle, než by se mělo, ale i tak :) člověk vždycky bude aspoň trochu nervózní, možná vlastně i o trochu více ( to proto, že mi už není těch 18 a přeci jen se stydím více, než tehdy).
A tak, když nadešel den D a já se s kytkou v ruce a flaškou slivovice na zádech vydala směr Podkrkonoší. Když jsme vysedali z auta a já se lehce rozklepaná upravovala, abych přeci jen udělala trochu dojem, zjistili jsme, že rodiče nejsou doma. Uf, představení se může o kousek odložit a já se třeba trochu oklepu. A ono JO, samotné potřepání rukou už nebylo tak nervózní a já poznala milé a vstřícné chování severočechů :) a mohla si tak naplno užívat víkend. Nutno podotknout, že víkend to byl náročný, ale nádherný.
Hned první den mě čekala zátěžová zkouška v podobě výšlapu na Sněžku a
Ale abych ho tady jen nepomlouvala. Na další den nám vymyslel doslova oddechovku v podobě Českého ráje a nenáročné túry. Těch 15 km mi v tu chvíli přišlo jako nic...a já se doslova vnášela stěstím a zamilovaností. A když jsem se ten večer prošla s mou drahou polovičkou po vršcích vesnice při zapadajícím sluníčku, nedalo se tomu dnu naprosto nic vytknout.
No a neděli? Té už tuplem ne. Prostě víkend, jak se patří.
Jo- a na nohu jsem si sedla několikrát a myslím, že to rodičům nikterak nevadilo :)
Sama si teď říkám, čeho, že jsem se vlastně bála?
Z víkendu jsem si neodvážela jen pár kilo čerstvé zeleniny, kupu špinavého prádla a muže po boku, ale i nádjerný pocit a znovunačerpanou energii, která mi mnohdy v Praze dochází.
A víkend u nás?
Ten začal, pravda trochu netradičním seznámením v pátek, kdy jsme sice plánovali příjzd už na půl 8 večer, ale nakonec se to tak trochu nevydařilo a my tak domů dojeli až kolem čtvrt na 11...no, nedá se svítit.
Hned další den jsme vyrazili na Pulčiny, ale vzali jsme to čistě vycházkově, abysme potom večer neusínali v divadle. Pan B. tak poznal nejen moji vísku, ale i mé rodné milované město Zlín (a s ním i moji babičku- nelekl se a ťuk ťuk, neutekl ani po téhle zkoušce, je to držák co vám budu říkat a asi mě má opravdicky rád).
No a v neděli, to na něj krom výborného obědu od mámy čekalo i představení mojí nej a jejího (snad už brzy) nastávajícího. OK, asi zjistil, že bowling nebude mojí nejsilnější parketou a že když jsem s nejlepší kamarádkou, tak jsme schopné zdrbnout všechny a všechno...no a já zase zjistila, že, well, jména se mu občas pletou. A tak, (snad pa B.odpustí) jsem zjistila že Zuzka a Lucka k sobě mají prostě hodně blízko...
O tom, co jsme dělali už víte....a o tom, jak moc jsme potřebovali oba tyhle prodloužený víkendy, asi taky...
Bylo to perfektní, ale s ním, s ním by bylo perfektní skoro cokoliv. Přišla jsem totiž na to, že ať mě tahá do kopců a já v tu chvíli mám pocit, že vypustím duši nebo mi oznamuje, že si spletl cestu...a těch km bude více nebo mě před babičkou nebrání a naopak jí přizvukuje a nebo že nám prostě ujede spoj, který nás měl doručit na určitý čas do cílového bodu, že jsem s NÍM prostě šťastná! Bez ohledu na věc a na danou situaci. A ano, i když mi řekne Zuzko, čímž si u mě zajistí nemalé množství poznámek na téma: PAMATOVÁNÍ SI JMÉNA SOUČASNÉ PŘÍTELKYNĚ.
Ale jak říká jedna reklama: "Když ho milujete, není co řešit..." A já ho asi miluju....
 |
| Vítěz bere vše |
 |
| Myslela jsem si, že mám skoro vyhráno |
Komentáře
Okomentovat