The aging- worried or not, here it comes!!!!
...to bylo tak, když jsem za jednoho dlouhého večera, se sklenkou vína a kamarádkou po boku probírala život.
Když mi bylo 15 (a tu sklenku jsem měla na tajňáka), probíraly jsme strategie na chlapy a věřily, že budeme mladé a samozřejmě nádherné i ve 40 (protože takové jsou přece naše maminky), když mi bylo 18, sklenku jsem nedržela a ani nic sofistikovaně neprobírala...no a teď, už mi není 20, ani 25...a řeším věcí, o kterých jsem si myslela, že na řadu nikdy nepřijdou...rozhodně ne v 28.
Bojíte se stárnutí? Myslím si, že podvědomě se každá z nás minimálně jednou zadívá do zrcadla a bude doufat v objevení svého mladšího já, ale to se neobjevuje. A vrásky s každým měsícem přibývají...a my se jim bráníme- jako čert kříže.
Kosmetické firmy se předhánějí, která vyvine lepší, rychlejší, účinnější krém. Krém, který použijeme ráno, večer a pro lepší formu ještě po obědě...a na to na sebe pracně naplácáme další vrstvu už tak silného make-upu....to jen proto, aby na nás nebylo vidět, že jsme starší.
Ano, kdo z nás chce být starší? Nikdo!!! Ale... s přibývajícími vráskami si uvědomuju, že to vlastně není tak špatné a že ty vrásky mají i něco pozitivního v sobě. A že jsem vlastně neskutečně šťastná za to, že jsem tam kde jsem.
Ráno jsem seděla v metru a poslouchala dvě paní, pravděpodobně už v důchodu, které si stěžovaly na to, že za svůj život nic nestihly a nestíhají....a vlastně si jen stěžovaly. A proč?
Chtěly by snad být stále mladé a krásné a dívat se na to, jak ostatní stárnou? Nebo by chtěly mít více času?
Náš život je něco, čeho si vážím, vážím si ho natolik, že každý den, když vstanu, jsem šťastná, že mám vůbec to štěstí být tady a žít. A taky to, že mám kolem sebe lidi, kteří stárnou se mnou. Kteří se nebrání tomu, že jim přibyl další rok v kalendáři, kteří slaví své narozeniny s pompou a netvrdí, že jsou to opět ty "pětadvacáte", když už jim je skoro 50, kteří jsou stejně vděční, jako já, že vůbec dostaly tu příležitost být tady a prožívat něco, co spousta z nás nemá.
Jsme nevděční? Ano! Dennodenně bych našla minimálně jednu věc, díky které bych se nejradši propleskla. Kdy si nevážím momentu natolik, že fňukám a stěžuju si. Ale ...asi i proto, že jsem od přírody člověk hloubavý a ráda se ve věcech šťourám, často vydoluju i tu slabinu, které se chytla- a nepustila ji A potřebovala za ni jednu výchovnou. To proplesknutí často ale nepřichází s tím, že dostala facku od mámy ( která v 15 důvod dozajista měla- třeba to, když mě se sklenkou vína na "tajňačku" opravdu objevila), ale je to nějaká rána z vrchu, kdy se vlastně stydím sama za sebe. Za to, že si nevážím maličkostí, že často řeším a nípu se v hloupostech, které jsou pro náš život naprosto zbytečné. Místo toho, abych radši do široka rozevřela pusu a usmála se- třeba na ty paní, které hodnotí svůj život jako promarněný. A proč? Možná právě z toho důvodu, že se nezastavily, nenadechly a nezměnily ty drobné niance, díky kterým si dokážeme užívat každý moment, který od života dostaneme- nejen ty velké události, které si budou pamatovat všichni kolem.
A ještě jedna věc. To, pokud se trápíme, nemusí nutně znamenat, že je něco špatně. Zkuste se zastavit, nadechnout a zapřemýšlet, že třeba je vše, jak má být a prostě jen být vděční i za špatné zkušenosti- protože bez nich bysme nebyli tam, kde teď jsme.
A tak- ať už je vám 15, 20,25 nebo třeba 50. Nebraňte se tomu, co vám život přináší. Neobracejte se k příležitostem zády, nemračte se kvůli věcem, které vám o 50 let později přijdou zbytečné a malicherné, protože pokud budeme žít šťastně a spokojeně teď, nebudou mít později naše další generace důvod psát tyhle články- protože budou tak jako my pozitivně nakloněni stárnutí a vráskám z něj!
Když mi bylo 15 (a tu sklenku jsem měla na tajňáka), probíraly jsme strategie na chlapy a věřily, že budeme mladé a samozřejmě nádherné i ve 40 (protože takové jsou přece naše maminky), když mi bylo 18, sklenku jsem nedržela a ani nic sofistikovaně neprobírala...no a teď, už mi není 20, ani 25...a řeším věcí, o kterých jsem si myslela, že na řadu nikdy nepřijdou...rozhodně ne v 28.
Bojíte se stárnutí? Myslím si, že podvědomě se každá z nás minimálně jednou zadívá do zrcadla a bude doufat v objevení svého mladšího já, ale to se neobjevuje. A vrásky s každým měsícem přibývají...a my se jim bráníme- jako čert kříže.
Kosmetické firmy se předhánějí, která vyvine lepší, rychlejší, účinnější krém. Krém, který použijeme ráno, večer a pro lepší formu ještě po obědě...a na to na sebe pracně naplácáme další vrstvu už tak silného make-upu....to jen proto, aby na nás nebylo vidět, že jsme starší.
Ano, kdo z nás chce být starší? Nikdo!!! Ale... s přibývajícími vráskami si uvědomuju, že to vlastně není tak špatné a že ty vrásky mají i něco pozitivního v sobě. A že jsem vlastně neskutečně šťastná za to, že jsem tam kde jsem.
Ráno jsem seděla v metru a poslouchala dvě paní, pravděpodobně už v důchodu, které si stěžovaly na to, že za svůj život nic nestihly a nestíhají....a vlastně si jen stěžovaly. A proč?
Chtěly by snad být stále mladé a krásné a dívat se na to, jak ostatní stárnou? Nebo by chtěly mít více času?
Náš život je něco, čeho si vážím, vážím si ho natolik, že každý den, když vstanu, jsem šťastná, že mám vůbec to štěstí být tady a žít. A taky to, že mám kolem sebe lidi, kteří stárnou se mnou. Kteří se nebrání tomu, že jim přibyl další rok v kalendáři, kteří slaví své narozeniny s pompou a netvrdí, že jsou to opět ty "pětadvacáte", když už jim je skoro 50, kteří jsou stejně vděční, jako já, že vůbec dostaly tu příležitost být tady a prožívat něco, co spousta z nás nemá.
Jsme nevděční? Ano! Dennodenně bych našla minimálně jednu věc, díky které bych se nejradši propleskla. Kdy si nevážím momentu natolik, že fňukám a stěžuju si. Ale ...asi i proto, že jsem od přírody člověk hloubavý a ráda se ve věcech šťourám, často vydoluju i tu slabinu, které se chytla- a nepustila ji A potřebovala za ni jednu výchovnou. To proplesknutí často ale nepřichází s tím, že dostala facku od mámy ( která v 15 důvod dozajista měla- třeba to, když mě se sklenkou vína na "tajňačku" opravdu objevila), ale je to nějaká rána z vrchu, kdy se vlastně stydím sama za sebe. Za to, že si nevážím maličkostí, že často řeším a nípu se v hloupostech, které jsou pro náš život naprosto zbytečné. Místo toho, abych radši do široka rozevřela pusu a usmála se- třeba na ty paní, které hodnotí svůj život jako promarněný. A proč? Možná právě z toho důvodu, že se nezastavily, nenadechly a nezměnily ty drobné niance, díky kterým si dokážeme užívat každý moment, který od života dostaneme- nejen ty velké události, které si budou pamatovat všichni kolem.
A ještě jedna věc. To, pokud se trápíme, nemusí nutně znamenat, že je něco špatně. Zkuste se zastavit, nadechnout a zapřemýšlet, že třeba je vše, jak má být a prostě jen být vděční i za špatné zkušenosti- protože bez nich bysme nebyli tam, kde teď jsme.
A tak- ať už je vám 15, 20,25 nebo třeba 50. Nebraňte se tomu, co vám život přináší. Neobracejte se k příležitostem zády, nemračte se kvůli věcem, které vám o 50 let později přijdou zbytečné a malicherné, protože pokud budeme žít šťastně a spokojeně teď, nebudou mít později naše další generace důvod psát tyhle články- protože budou tak jako my pozitivně nakloněni stárnutí a vráskám z něj!
Komentáře
Okomentovat